Aug. 7th, 2018


[info]jirka

Asi navštívím psychiatra

Koupil jsem si knihu, je jedno, jak se jmenuje. Je to o cestování duše mimo tělo, prý to pomáhá k sebeurčení. Nicméně jsou lidé, kteří se dokáží vymanit na chvilku z těla, a zase se do něho vrátit. V té knize byl návod, tak jsem to zkusil. Několik dní jsem se prohlížel nahatý v zrcadle, to je prý velmi důležité, to aby jste trefili zpět do svého těla, a ne k sousedovi. Když jsem si byl jist, že své tělo znám důkladně, každý chlup, i výběžek, pokračoval jsem v temném pokoji přesně podle popisu v knize. Nebudu Vám to tu popisovat,neb to nemá ani sebemenší váhu.
Přemýšleli jste někdy, že Vás nějaký duch, může sledovat třeba ve sprše, nebo ve vašem pokoji? Děvčata, že Váš manžel či kluk, bude li umět se oddělit od těla, Vás může sledovat, jak se s milencem rochňáte? Byl jsem tedy přesvědčen, že tuto záležitost musím umět, určitě se to někdy hodí. Ale tehdy se nestalo nic. Vůbec nic. Jediné, co se stalo, bylo, že jsem usnul. Alespoň jsem si to myslel. Vše začalo až o několik dní později. První problém nastal asi před týdnem v práci Po dobré snídani, v naší jídelně, jsem začal pociťovat silnou křeč, která s ocelově železnou silou stahovala hrudní koš táhnoucí se přes celou bránici. Byl to pruh bolesti. Nicméně, to po chabé chvilce odeznělo.Myslel jsem si, že jsem měl něco špatného v jídle, a nevěnoval jsem tomu pozornost.
Bylo neděle odpoledne, a já si po obědě šel zdřímnout. Právě jsem se otočil na břicho, když vidím, že se na stropě objevil paprsek světla, a ten se blížil ku mě. Napřed jsem si myslel, že to bylo sluneční světlo, to ale nebylo v ten den možné, neb bylo venku sychravě ošklivo. Paprsek zasáhl celé mé tělo,a způsobil, že se , to tělo, začalo celé třást, nebo vibrovat. Byl jsem zcela neschopen pohybu. Připadal jsem si,jako nby mě ně co drželo ve svěráku. V šoku, a vyděšený, jsem se pokusil pohnout. Povedlo se. Jak se vše objevilo, tak taky rychle zmizelo. Během následujících dvou dnů, se tento stav objevil ještě jednou.
Dnes v noci jsem ležel v posteli, a přemýšlel jsem o rybičkách v tomatě. Opětovně se objevily vibrace, a já trpělivě čekal, až pominou, a já budu moci v klidu spát. Jak jsem tak ležel, ruka mi vysela dolů, a já se dotýkal koberce. Podařilo se mi zatlačit prsty do koberce, ty jakoby prošly kobercem, a dotkly se podlahy pod ním. Prsty prošly podlahou, a tam byl tuhý povrch, drsný, asi strop bytu pode mnou. Nahmatal jsem hřebík, či co. Po chvilce jsem se čvachtal ve vodě. Přesně v tuto chvilku jsem si uvědomil situaci. Musel jsem zblednou. Vytáhl jsem ruku rychle z podlahy, něco mě odmrštilo, a já se koukal na sebe ze shora. Byl jsem oddělen od těla, a začal jsem mít strach. Jak se dostanu zpátky? Podle popisu v té knize, jsem si začal rychle přát , abych se dostal zpět do těla. Předtím, jsem si ho však důkladně prohlídl. Ano, ty chlupy na zadku jsou mé.
Jak jsem se dostal do těla nevím, ale probudil jsem se. Rychle jsem rozsvítil, prohlédl koberec, nikde nic, a běžel o patro níž k sousedovi, kouknout se, má li opravdu hřebík ve stropě.
Ani soused, ani policie, kterou někdo zavolal, neměli k mému dobrodružství pochopení. Po zaplacení pokuty za rušení nočního klidu, jsem si opětovně ulehl. Však já na to přijdu, co to je.

[info]jirka

Kaji se

Ať je to jak je to, člověk se někdy nachází v situaci absolutní destrukci. Vše jde proti němu, hlavně lidi kolem a ještě k tomu v práci. Není to příjemná situace, nu ale zase si říkám, že se tomu říká karma. Karma zdarma. Situace, kdy vám někteří lidé podkopávají nohy a snaží se přidělat práci. Situace, kdy váš šéf je mamlas a nechá se ovládat tlupou bytostí , které ho samy nemají rády, ale všimly si, že je ovladatelný. Můj šéf není na svém místě, to ví každý. I obchoďáci o tom mluví. Ví to všichni, jenom ne naší nadřízení. A nebo je to úmysl filiálku zničit. Tohle já pochopitelně nemohu vědět.
Spíše jsem se chtěl zamyslet nad sebou. Proč si nechám všechno líbit, proč mám že všeho strach? To je otázka na kterou neumím odpověď ani já. Pravda je ale taková, že všechno co se mi děje zapřičinuje strach. Strach z lidí, strach ze situací, strach z budoucnosti. No a když tyto osoby zjistí, že mám strach, co udělají? Zaútočí. Jak jednoduché. Když jsem na tuto pobočku přišel, byl jsem popsán jako špatný člověk. Phe, člověk. Prostě pro většinu jsem byl lidská spodina, hadr, se kterým vše utřou. Podle toho se mnou taky jednali a jednají. Ponížení je má denním pořádku, vymýšlí prasárny a snaží se mi ublížit. Už na to vše opravdu nemám sílu, neb se to zvyšuje.
Tyto  problémy jsem měl vždy, už jako dítě. Vždy, když někdo zjistit, že se mnou může manipulovat, udělal to. Vlastně to už bylo ve školce. Alan se jmenoval. A já ho poslechl. Udělal jsem co chtěl. A ve škole Ondra, si se mnou dělal úplně co chtěl. Dokonce jsem občas od něho dostal i ránu. A kamarádi3Měl jsem vůbec někdy nějaký..? Většinou jenom ty, co mi zneužívali. Vždy jsem byl pro ně spodina, zneužít, využít a zahodit. Ono vlastně tím, že jsem podělaný ze všeho strachy, že jsem jednodušší, zapříčinuje to, co se mi děje. Ale jasně a to se opakuji. Je to karma. Nemusí to být z tohto života, může to být z minulého života, nebo i z několika minulých životů. Taky to může být i z tohoto života, že. Co si budeme povídat, nejsem svatý a nikdy jsem nebyl. A kdo byl, že.
Celý život žiji sám, bez ženských, ukáje se občas v alkoholu. To není asi dobré, ale není to ani, špatné? Ne, je to špatné, alkohol je metla lidstva. A možná i mimozemšťanů. Fakt je ten, že depresivní stavy jsem měl už jako kluk. Nikdy jsem s tím ale nevyšel ven, dokázal jsem to v sobě tutlat. A pak se to stalo. Začal jsem být věřící, což rodiče, hlavně otec, nesli těžko. Začalo to tím, že jsem jako asi osmi letý kluk dostal malou kristalku, rádio. A mimo hlavní stanice Praha, jsem zjistil, že vysílá i svět. V češtině. Oblíbil  jsem si tehdy vysílání z Monte Carla, Monaca, Rádio TWR, což bylo protestansk vysílání. Potají jsem poslouchal relace v deset večer, když jsem měl spát. Musím říci, že jsem se na toto vysílání vždy těšil, hodně mi to přineslo. Později, po revoluci, jsem se začal stýkat v Praze s K Vědci. To už byla skoro, nebo spíše, ezoterika. Tak tam se otáčím i dnes. Tehdy jsem se začal zajímat o tyto záležitosti, jak říkám, hodně mi to přineslo. Ale časem se depka vrátila. Dnes to mám střídavě oblačno, ale o víru se pořád zajímám.
Tak tolik, možná jindy napíši více.


Tags:

Aug. 4th, 2018


[info]jirka

Potkali se po letech

Zazvonil telefon a já se kouknu kdo volá. Ha, číslo se jménem, které jsem neviděl asi dva roky. A co teď? Zvednout nebo nezvednout? Občas taková telefonní čísla chtějí po mě peníze. Nerad zvedám, ale přece. Zvedl jsem. Srdce se rozbouchalo, že bylo slyšet až v telefonním sluchátku, vlastně mobilu. Tak mi napadá, je mobil telefon, nebo hranaté sluchátko? Sluchátko ve všem. No, nebudu chodit kolem, bývalá kolegyně Jana, s kterou jsem dělal asi, teď nevím, osm let?, byla na druhé straně. Jana se odstěhovala před dvěma lety na vesnici, říká tomu město, ale metro tam nemají, ani tramvaj a ani trolejbus, ne ne, nemůže to být město. Tak prostě se za jistých okolnostech odstěhovala — kdo chce, může si najít na blogu příběh, odkaz sem dávat nebudu, a zmizela z Prahy. Takže jsme si pokecali po telefonu a naplánovali setkání. Byl jsem nervní, po takové době jí uvidím. V den ,,A" jsem v práci zmateně pobíhal, čůral jsem nervózní moč, nejedl jsem a synovcovi omylem na hlavu hodil dlažební kostku. Koupil jsem si i košili, úplně novou. Vysprchoval jsem se, oblékl do čistého a vyrazil. Na Zahradní Město. Nikdy jsem tam nebyl, bál jsem se, že zabloudím. Nezabloudil. Jana stála na stanici. Ta radost ze shledání, hned jsme se objali a zašli do místní knajpy si popovídat. A že jsme mluvili. No, spíše jsem poslouchal já, o životě na vesnici, o rodině, rizikovém porodu a další. Já bych se o tom rozepsal, ale nezeptal jsem se o povolení, tak nic. Jenom takovou zajímavost, než se Vanesa narodila, byla Jana tři měsíce v nemocnici. To je úlet, co...
A teď začne fotodokumentace



IMG_20180729_172818
Jana, to je ona

IMG_20180729_185101

To je knajpa, kde jsme seděli. Jana měla sodovky a minerálku, já měl zrzavou limonádu s pěnou. Když jsme si asi tři hodiny povídali, nadešel čas jít převzít od babičky mimino. Já jsem v Zahradním Městě nikdy nebyl, tak jsem vytáhl foťák a šel s Janou za malou Vandou.

IMG_20180729_185646

IMG_20180729_190441

IMG_20180729_190705

IMG_20180729_185712

Zajímavá jména ulic, zde najdete úplný herbář.

IMG_20180729_190530

Šli jsme i zkratkou a přelézali ploty



IMG_20180729_190629

Moment, tady to neznám, jdeme špatně, zpátky

IMG_20180729_190952

Nakonec nás zachránila Babička venčící Vanesu. Tak se s ní seznamte, ano, je to ona.
Já bych toho napsal více, ale nemohu, nedovolil jsem se. Jinak by to bylo na několik článků.